Kdo četl některé mé předchozí články, jistě ví, jaké problémy mě trápí. Pro někoho možná nesmyslně.
Musím říci, že poslední týdny od mého malého "nervového zhroucení" jsem se už s něčím vyrovnala a celkově uklidnila. Pomohli mi jiní lidé. Takoví, kteří mě neznají, ale mají životní zkušenosti nebo zkušenosti přímo s problematikou násilí v rodině a tzv. transgeneračního přenosu násilí (že spoustu dětí vystavených násilí ve vlastní rodině se v budoucnu dopouští stejného chování, pozn. autora) nebo lidé, kteří znají mě a tudíž si dokázali představit mou bolest, jakou jsem nesla při označení mé osoby za nedůvěryhodnou, šílenou a vůbec špatnou...Důležitá byla i odezva lidí, kteří znají člověka, který je za vším tímhle, i když se vzájemně neznají, na jednom se shodli, nestojí za trápení, nejde zachránit a kdyby ano, pak jsem mu dala dost najevo, že pomoc neodmítnu.
Dokázala jsem se vyrovnat s vlastním pocitem viny. Uvědomila jsem si, že i kdybych neudělala tehdy chybu já, na kterou on tak prudce reagoval, něco by se stejně pokazilo a byla bych stejně jediná kdo trpí. Rozhodně ne tak sobecký člověk bez lítosti a špetky empatie.
Bojuji i s mou touhou neustále "zachraňovat svět". Vím, že je možné mu pomoci. Násilí na dětech má příšerné následky, které mohou způsobit poruchu osobnosti. Ale i s tímto se dá pracovat. JENŽE...pouze v případě, kdy si takový člověk problém uvědomí a má vůli ke změně. A na základě mých dosavadních zkušeností si bohužel říkám, že tento chlapec si nikdy neuvědomuje své chyby nebo jen nikdy nedá znát lítost a už vůbec se neomlouvá. Je také možné, že mu chybí jen ta vůle. Moc mě to trápilo, pořád si ho pamatuji z doby, kdy jsem ho poznala. Nevěřím, že to byla přetvářka, naopak věřím, že ten kluk někde tam uvnitř vždy je, jen občas se schová. Cítila jsem z něj problém, připadal mi nešťastný a zlomený. Přikládala jsem to jeho osamělosti, jistému váhání nad budoucností i tomu, že v té době špatně vycházel s penězi a marně hledal práci. Jistých jeho povahových rysů jsem si všimla také brzy, nijak je netajil; zmíněná sobeckost, neschopnost diskuze, kompromisu, ambicioznost ve spojení s nedostatkem vůle své "projekty" dotáhnout do konce. To jsem viděla jako problém, proč nemůže najít a udržet si přítelkyni. Nejsou to vhodné vlastnosti pro partnerský vztah, jak každý, kdo nějakým delším vztahem prošel, ví. Ovšem jakákoliv má nenápadná snaha mu tohle trošku osvětlit byla odmítnuta, že se nechce bavit, že jde hrát na xboxu, že ho nikdo k ničemu nebude nutit...ani nechápal, že se ho nesnažím změnit, něco mu vnutit, ale jen trochu přiblížit "ženský mozek" a jak vnímáme vhodné a nevhodné partnery.
Takže teď už jsem smířená s tím, že sama pomoci nemůžu. Obrátilo by se to jen proti mně. Slyšela jsem i drsný názor v souvislosti se starostí, co může nějaké slečně, ne moc chytré především, udělat...ten názor byl: I kdyby ji měl zabít, pak to není tvá starost ani tvoje vina, snažila ses dost a více, než by kdokoliv jiný udělal.
Ale stále mám problém srovnat se s jistou rozervaností. Už vím, co mě trápí nejvíce. Chybí mi ta iluze, ve které jsem žila, byla krásná a já byla chvílemi v pohodě a šťastná, nemusela myslet tolik na to, že mě asi velice brzy vyhodí ze školy. A to si dobře uvědomuji, že to byla jen ta iluze, která ani za jiných okolností nemohla trvat dlouho. A závidím někomu, že tu iluzi teď prožívá, protože moc dobře vím, jaké to je, i když já jsem mnohé o něm věděla, ale jí toho asi bylo dost nalháno. I tak je to krásné a nějakou dobu bude...i když je to jenom iluze. Tolik se mi poté iluzi stýská, chtěla bych ji prožít znovu! Jenže je tu problém, že ono to vlastně neexistuje, co chci, je to jako krásný sen, ze kterého se někdy musíte probudit a už nikdy se nemůže zopakovat...nebyl skutečný, byl jen v naší hlavě. Vím, že mám možnost tohle prožít, ale tentokrát doopravdy a bude to krásnější, jako vše opravdové :) I tak to mrzí a bolí...
S tím souvisí i ten další pocit. Jak je možné ve stejnou chvíli žárlit a stýskat se vám po člověku (sice asi po jeho jen chvilkové tváři), kterého ale v tu samou chvíli nenávidíte a opovrhujete jím, kvůli tomu, jak byl schopen se chovat k člověku na něm naprosto psychicky závislém. Člověka, který má více tváří, jen tu nejhorší jste nikdy nezažili osobně a chtěli byste, aby existovala jen ta, kterou jste měli rádi...ale nejde to...to by musel sám chtít s tím něco udělat...
Byla jsem ochotná akceptovat ho se vším, co jsem věděla a teď vím, se všemi jeho stíny a podat mu pomocnou ruku i se jej snažit podpořit. Není zájem. Každým dnem je i můj zájem menší a roste vědomí, že nestojí za mé starosti.
Kontaktovat mě má možnost několika způsoby, že jsem ochotná trubka, to ví taky, a že pomoc neodmítnu jsem taky dala najevo...
Ulevilo by se mi, kdybychom spolu mohli komunikovat jako normální lidé, dostala bych odpovědi na některé otázky, možná i odpustila a nechala jít ten hněv, který někdy pociťuji. Ten hněv mě nutí myslet na pomstu, tolika způsoby bych mu mohla ublížit, ale o kolik bych byla potom lepší než on? Nechci být zlá, stydím se i za to, že mě taková věc jen napadne. Když budu schopná odpustit, mohu i zapomenout a bude mi krásně. Slíbila jsem si, že se už kvůli nikomu tak moc neponížím, nikdy to není oceněno a jen se potom cítím jako kus hadru...ale takhle je mi mé ponižování se připomínáno vlastním vědomím každý den.
Dostalo se mi pozoruhodné pomoci a skvělých rad, jak se s tím vyrovnávat, od přátel, tak i od úplně cizích lidí. Poskytlo mi to možnost se na vše dívat z vícero pohledů a necítit se jako nejhloupější člověk na planetě a šílenec, kterého on se snaží ze mě udělat...Děkuji za to!
Také vím, že mnoho lidí si prošlo horšími věcmi...
Žádné komentáře:
Okomentovat