Nechat být a jít dál...
Lehce se řekne, ale hůře udělá. Dostanete se do situace, která vás nesmírně tíží a ničí. Víte, že musíte něco udělat, změnit, nebo se utrápíte a zničíte svůj život úplně. Ale pro ten krok dopředu, do neznáma je nutné se pustit pomyslné ruky minulosti. Takový pocit, že když projdete určitými dveřmi, zavřou se a vaše minulost a všechno a všichni v ní za nimi zůstanou.
Na jednu stranu je to šance začít znovu...což si opravdu přejete. Ale bojíte se, že když to uděláte, jako by všechno to za vámi zmizelo a nadále nebylo vaší součástí...a že nakonec zapomenete. Přitom vám na těch zážitcích a lidech z minulosti tak záleželo a záleží. Pojí vás k tomu neviditelné kořeny a je to tedy stejně těžké, jako opustit svůj rodný kraj a rodinu.
Ve chvíli, kdy se cítíte naprosto ztraceně a nevíte, co udělat se svým životem, obvykle nic kloudného nevymyslíte. Můžete si jen slíbit, že kousek po kousku začnete jednat konstruktivně ne se systematicky ničit fňukáním. Přestat brečet, přejídat se (nebo naopak začít normálně jíst, jestli patříte mezi hladovkáře ze smutku jako já), začít se věnovat především sobě, i když se to může zdát sobecké, šťastný může být jen ten, kdo dokáže být šťastný sám. Když si to své štěstí odvozujete od někoho jiného, nebudete nikdy úplně spokojení a rozhodně ne dlouho. A vyhnout se pokud možno všemu (a všem), co by vás mohlo znovu stáhnout na dno.
Čas už pak vše vyřeší sám, i když tomu nikdy nevěříme. Nechceme čekat, chceme řešení hned!
Tohle jsou mé zkušenosti, už jsem si pár takových okamžiků, kdy jsem měla doslova pocit, že mi srdce pukne žalem zažila...
Když to však zažijete znovu, je to jako poprvé, na své zkušenosti kašlete, na dobré rady okolí také. Asi je nutné chvíli trpět, spadnout co nejníže, abychom se mohli znovu zvednout.
Trpím...mám pocit, že jsem si zničila život jako nikdy předtím. Cítím jak malicherné byly v těch letech minulých okamžiky, kdy jsem se například trápila pro nějakého chlapce... Teď jde o můj život, o jeho podobu v následujících letech, o to, jestli budu schopná se absolutně osamostatnit a třeba se i někde usadit. Trápí mě ta nejistota, nevím, jestli mě čeká stěhování do jiného a cizího města, jestli se budu schopná finančně zabezpečit bez rodičů a už vůbec nemůžu myslet na své velké přání. Mít svůj byt, místo jen podle sebe.
A když si uvědomím, co chci v životě nejvíce ze všeho. Děti. Pak zase padám na kolena...a slyším jen hlasité TIK TAK...
Moc dobře vím, že nesmím přemýšlet nad tím co nemám a co se ještě může pokazit, kromě toho, co se už pokazilo. Že je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, protože minulost už nezměním, bát se každého dalšího kroku a propadat pesimismu, že už na tomhle světě další štěstí pro mě není...A hlavně přestat lpět na všem kolem sebe...na městu, kde žiji a které miluji, na lidech v něm...na lidech, na kterých mi záleží, i když oni tuto starost neopětují.
Ale nejde to, přes všechny mé životní zkušenosti je ze mě opět truchlící troska...blbě spím, blbě jím, svírá mě strach úplně ze všeho a pořád...často se přistihnu, že jen koukám "do nikam" a po tvářích mi pomalu stékají slzy. Asi čekám až uvidím to světélko na konci tunelu...Ono přijde...jen nevím kdy a jak dlouho ještě budu mít sílu čekat...
Žádné komentáře:
Okomentovat